Zrcadlo za zrcadlem
P. seděl na okraji mlhy schodiště. V ruce držel kartu s číslem. S číslem, co se měnilo, když na něj nemyslel. Vedle něj stál T., opřený o stěnu – kámen, ten byl měkký jako vzpomínka.
P: „Je tohle začátek?“
T. jen ukázal na strop, kde visel obraz jiného stropu, na kterém visel obraz dalšího. Všude kolem byly stopy, a hlasy.
K. procházel kolem. V ruce měl zrcadlo, ale díval se do něj obráceně. Když míjel P. a T., lehce se pousmál, jako by věděl, že ho nevidí.
P: „Cítíš to?“
T. přikývl. Vzduch byl napjatý, jako by se něco mělo stát. Ticho se posunulo.
Na zemi papír. Slova na něm napsaná rukou se opakovala v každém řádku, ale pokaždé jinak. P. ho zvedl, ale písmo se rozmazalo, jakmile se pokusil číst.
„Možná to není pro nás.“
T.: „Možná jsme to napsali my.“
Za rohem zvuk – ne hlasitý, jako vzpomínka na zvuk. P. se zvedl. Karta v jeho ruce zůstala prázdná.
T.: „Mám pocit, že toužíme po začátcích jen proto, že je konec příliš těžké slovo. Ale ani myšlenka ani den nezačínají sami. Všechno se vine jako vlákno, které někdo už dávno navlékl do jehly. A my jen šijeme dál, aniž bychom věděli, co vlastně vzniká. Možná kabát. Možná záplata. Možná jen uzel.“
P.: „Kdo byl první. Kdo to řekl dřív. Jako by na tom záleželo. Jako by původ byl důkazem pravdy. Ale původ je jen stín jiného stínu. A když se ho snažíš chytit, zjistíš, že ti zůstala v ruce jen tvoje vlastní dlaň.“
K.: „To je ten trik. Myslet si, že jsi jediný, kdo vidí. Že ostatní jsou kulisy. Hlasy bez úst. To je pohodlná lenost. Solipsismus je to únava z druhých.“
T.: „Když se přestaneš bát, začneš se třást. Nervozita je jako vítr pod dveřmi. Nevidíš ho, ale víš, že venku je svět. A že tě může vtáhnout.“
P.: „A co když už jsme dávno vtaženi? Co když tohle všechno je jen obraz obrazu? Simulakrum zapomnělo, že bylo kopií?“
K.: „Záleží na tom? Oba cítí chlad, když se dotknou zmrzlého skla. Není to v původu, ale v tom, co se stane, když se na to podíváš déle, než je ti příjemné.“
