I0I

Padal tiše. Ne prudce. Jen padal. Voda se lámala o kámen, ale zvuk byl měkký, jako by se styděl rušit.

Kapka na listu —
všechno, co kdy bylo,
mizí beze slov.

Na kameni pod vodopádem ležela kapka. Ne první, ne poslední. Jen jedna z mnoha. Ale právě teď byla sama. Slunce se opíralo o její povrch, a v jejím těle se zrcadlil celý svět – obrácený, zmenšený, ale ne méně skutečný.

Kapka nechtěla nic. Nechtěla růst, nechtěla téct. Jen byla. A v té nehybnosti bylo všechno. Vzpomínka na déšť, který ji stvořil. Touha, která nikdy nepřišla. A konec, který se neptá.

Za závěsem lián, se nic nehýbalo. Ani pták, ani hmyz, ani dech. Ticho bylo plné. Plné toho, co tu kdysi bylo, a co tu možná bude. Evokace bez obrazu. Přítomnost bez přítomných.

Kdyby tu někdo byl, možná by řekl, že to je krása. Krása je slovo, které se snaží něco vlastnit. A tady nebylo co vlastnit. Jen vnímat, že věci jsou, protože jsou. Ne proto, že je někdo vidí.

Kapka se naklonila. Ne rozhodnutím, ale gravitací. Spadla. Dopadla na mech. A zmizela.

A přesto tu apodikticky byla. Všechno, co kdy bylo, zůstalo. Ne jako vzpomínka, ale jako důkaz, že i to nejmenší může být nutné. Nevolitelné. 

Zrcadlí světlo
kapka, co neví, že spí.
Dotkne se mechu.